• 
  NEJSTARŠÍ HISTORIE
• DĚJINY 11. AŽ 17. STOLETÍ
• DĚJINY 18. AŽ 19. STOLETÍ
• DĚJINY 20. STOLETÍ
• HISTORICKÝ VÝVOJ JMÉNA OBCE
• DŘEVČICE OD ROKU 1989
• PŘEHLED PŘEDSTAVITELŮ OBCE
  ŠKOLA VE DŘEVČICÍCH
  HISTORIE HASIČSKÉHO SBORU

NEJSTARŠÍ HISTORIE

Kraj i okolí, kde Dřevčice leží, byl od nepaměti úrodný a vhodný pro usazení člověka. Blízkost vody, otevřená krajina stepi s bohatými stády velké zvěře byly vhodným místem pro život člověka již v době přechodu mezi nejstarším a starším paleolitem, tj. v době před 700000 lety. Důkazy o tom podává nález v nedalekých Přezleticích, odkud v místě tzv. Zlatého kopce (od dnešních Dřevčic vzdáleného cca 3 km) pochází světoznámé naleziště staropaleolitického sídliště Homo Erecta. Byli to velcí, zdatní lovci a sběrači, kteří byli schopni ulovit i největší zvířata. Tito lidé již používali jednoduché kamenné, kostěné i dřevěné nástroje - palice, pěstní klíny, drásadla apod. 

Nalézt sídliště člověka z této doby je takřka nemožné a proto je přezletický Zlatý kopec skutečným světovým unikátem. Dá se však jistě předpokládat, že jestliže paleolitický člověk žil tak blízko, zcela jistě občas procházel i územím dnešních Dřevčic.

Na území Dřevčic je archeologickými nálezy doložen až člověk pozdní doby kamenné - eneolitu, tj. období 4300-2000 př. n. l. Při hluboké orbě se pod ornicí našlo několik sídelních jam, které byly obydlím pravěkých lidí. Na dnech těchto jam bylo nalezeno velké množství zvířecích kostí, rohů, parohů (jeleních, srnčích a losích) a několik zubů dlouhých 8-10 cm a širokých 3 cm, patřících nějakému právěkému býložravci.

Mimo to se v jámách nalezly kamenné sekerky, zbytky kamenných mlatů, pazourkových nožíků, starých tkalcovských závaží - "přeslenů", šídel z paroží, množství hliněných střepů i celých hliněných nádob, hliněných korálů a bronzových náramků. Velkou archeologickou cenu mají rovněž nálezy tří koster: První nález kostry pochází z r. 1880 z výšiny směrem k Popovicím. Na ruce měla jednoduchý bronzový náramek. Druhá se našla za dřevčickým hřbitovem u silnice ke Svémyslicím. Byla pochována pod 2m dlouhým kamenem a v každé ruce držela oblázek menší než vejce. Jeden byl černý a druhý červený. 

Třetí objevená lidská kostra byla nalezena při výkopech stavby školy v létě 1887, v místech, kde se dnes nachází práh u vchodu do sklepa nynější školy. Byla pochována v hloubce přibližně 1 m, s hlavou orientovanou k západu, ležela na pravém boku a v rukou položených na hrudi držela prázdnou hliněnou nádobu.

Skutečným unikátem je však tzv. "Dřevčický příbor" - slavný keramický soubor, nalezený 24. prosince 1932 při hloubení příkopu u cesty od Dřevčic k Popovicím. Tento unikátní soubor se skládá ze dvou velkých hliněných nádob a 14 malých, rovněž hliněných, hrnků (tzv. čerpáčků) s velkým ouškem. Celý nález je dnes uložen v Národním muzeu a kromě jiného je též zajímavý i tím, že je dokladem určitého rituálu, spojeného s pitím nápojů.

Za jeho následníka biskupa Mikuláše zboží uchvátil biskupův nepřítel Aleš z Cimburka. Ten využil zmatků okolo sporu krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, Dřevčice obsadil a držel neoprávněně až do r. 1392, kdy dokonce na ves "de Boemia de Drzewycze" převedl věno své manželky Anežky. Na přímý zásah krále Václava IV. však bylo nakonec v dubnu 1996 celé zboží vráceno zpět olomouckým biskupům, vše - obsazená tvrz i statek ("sessione Drzewczicz"). 
Olomoucký biskup Mikuláš z Rýzmburka dokonce r. 1397, krátce poté co při zdejším farním chrámu vykonal podací právo, na tvrzi zemřel. Jeho nástupce Jan XI. Mráz pro "veliká vydání biskupství z předešlých let" zastavil okolo r. 1400 (snad 1406) výnosné panství Dřevčice Beneši z Choustníka, které vyplatil druhý Janův nástupce a budoucí pražský arcibiskup Konrád z Vechty. 

Konrád z Vechty se r. 1421 veřejně přihlásil k husitství a byl téhož roku dán církví do klatby a současně pozbyl "všech statkův v Čechách". R. 1422, obsadil Dřevčice Jetřich Tluksa z Vrábí. a držel protiprávně až do roku 1437. Protože by je musel nakonec vrátit původnímu majiteli Janu z Chotěmic na Fürstenštejně, odkoupil jeho zástavní spravedlnost za 700 kop grošů. Janek z Chotěmic, "nemaje peněz", nikdy od Vrábských Dřevčice nevyplatil. 

Za těch dob tvrz a dvůr pro neopravování velmi "na stavení scházela a pustla" a "zeď okolní i na tvrzi se na dvé velmi škodně rozpadla".Proto roku 1444 schválil olomoucký biskup Pavel z Miličína změnu zástavy ve prospěch Vrábských. Text vlastní zástavy je součástí listiny, v níž se však neuvádí dřevčické sídlo jako tvrz, ale přímo jako hrad. 
Tluksové potom opravdu tvrz opravili a na majetku hospodařili, dokonce založili nový rybník ve vsi. Všechny náklady se samozřejmě do výše zástavy započítávaly, takže r. 1453 již hodnota zástavy činila 930 kop grošů, což byla suma, kterou na její vyplacení neměl ani další biskup Jan. Zapsal proto Dřevčice Jetřichovu synu Divišovi a dalším dvěma příslušníkům rodu Vrábských - Janovi staršímu a Janovi mladšímu (strýcům): "Drzewczicz municio prope Pragam inscripta duobus consaguinei Jonanni et Jonanni Wrabssczy nuncupatis ad vitas eorum dumtaxat", tedy "Tvrz Dřevčice u Prahy drží v zástavě Jan a Jan Vrábští do svých životů".

Roku 1547, roku povstání části českých stavů a měst proti panovníkovi Ferdinandovi I., se Jan Vrábský z Vrábí dostal do popředí dějin a stal se dokonce jedním ze čtyřiceti zástupců českých stavů. Samozřejmě, že po porážce povstání svoji aktivní účast v něm náležitě odpykal.

Musel uznat své těžké provinění a jako trest mu bylo vyměřeno věčné domácí vězení, pokuta 500 kop grošů, propadnutí celého majetku v léno, manská služba se třemi koňmi a přenechání lovu ve svých lesích králi: "…a nelezieti wsseczky lowy a hony wsselyigake zwierzi a ya mogi diediczowe ani budauczy mogi, gich vziwatii a wto Geho kralowsko milostti wkracziovati nemam a moczy nebudem".

Tím nastala zajímavá situace, protože Jan nyní držel část majetku jako manství královské a druhou část jako manství biskupské. 

S Janovým domácím vězením to zřejmě nebylo příliš horké, protože ještě téhož roku vyslal král Ferdinand I. "komisaře naše věrné milé" k některým jihočeským městům a mezi nimi též Jana Vrábského z Vrábí.

Roku 1586 došlo k naplnění smlouvy o odprodeji a vystěhování. Dotyčné tři statky pak byly připojeny k Brandýsu. Tluksové z Vrábí se pak odstěhovali na jiné statky a přežili ještě takřka 100 let. Jako rod vymřeli až r. 1750 Václavem Vrábským.

Připojením majetku Vrábských se brandýské panství takřka zdvojnásobilo. Pro Dřevčice to mělo za důsledek hlavně ztrátu rezidenční funkce tvrze (i když s tou to bylo v poslední době již všelijaké). Další historie obce se potom podobá historii okolních statků, které byly připojeny k Brandýsu. 

Dřevčice stejně jako celé okolí nesmírně utrpěly za třicetileté války. Roku 1628 (1630 ?) byla vesnice s kostelem i tvrzí vypálena. Dřevčická tvrz tehdy se všemi hospodářskými budovami do základů vyhořela, byla však i s dvorem znovu vystavěna - "dříví potřebné připlaveno z panství Pardubského, na tvrz, ratejnu, konírny a komory dvě kopy a 30 kmenů. Tvrz byla kryta šindelem." 
R. 1638 žádal brandýský hejtman Václav Hendrych Dejm ze Stříteže královskou komoru "za hřeb šindelní k zapobíjení tvrze Dřevčic". Tehdy byla snad dokončována novostavba, jejíž rozsah a ráz dosud zčásti dosvědčují její zachované zbytky. Tvrz měla lichoběžníkový půdorys, byla ohrazena vysokou zdí se zaoblenými nárožími a obehnána vodním příkopem. Mohutná obytná budova byla situována v nároží areálu vpravo od brány.

Další zmínka o tvrzi pochází z roku 1651, kdy byla dle brandýského urbáře v dobrém stavu, neboť "tvrz Dřevčice a při ní dvůr a ovčín, to vše v spodcích od kamene vystavený a dosti rozšířený se nachází."
28. března 1663 tvrz se dvorem i částí vsi znovu vyhořela, avšak při požáru shořely jen její dřevěné části a zdivo neutrpělo, takže byla rychle opravena. Další požár postihl tvrz i dvůr r. 1726, avšak podle zpráv z roku 1729 byly i tyto škody brzy odstraněny: "Dřevčice, poplužní dvůr, který roku 1726 vyhořel a roku 1728 byl vystavěn celý z kamene a pokryt šindelem. Celý je v dobrém stavu, uzavřen zdí."

V 18. století byla tvrz upravena na barokní špýchar, potom na sýpku kontribučensko-obilního fondu. Dřevčický dvůr byl potom jako jediný z dominikálních dvorů brandýského panství ponechán ve vlastní režii i po provedení raabizace v. l. 1777 -1785.
 

DĚJINY 18. AŽ 19. STOLETÍ

Rozvoj obce nastal až po roce 1790, kdy se rozparcelovaly panské pozemky na díly a začali na nich hospodařit obyvatelé obce. Slibný vývoj byl přerušen v roce 1809, kdy 20. září "v čas velikého větru znamenitá ves Dřevčice vyhořela - celá kromě chrámu, fary a zvonice".

V roce 1818 byla zahájena stavba nové fary vedle kostela sv. Bartoloměje a došlo i k opravě kostela.

Původní hřbitov, který byl v těsném sousedství kostela sv. Bartoloměje, přestal vyhovovat a proto bylo roku 1824 započato s výstavbou nového hřbitova za vsí. Starý hřbitov byl zrušen v roce 1856. Zemina ze starého hřbitova byla posléze odvezena do té míry, že se v roce 1901 upozorňovalo, že se "staré rakve nalézají v hloubce asi 30 centimetrů od povrchu". Nový hřbitov slouží dodnes, částečně je využíván i okolními obcemi (Jenštejn a Popovice).V r. 1922 rovněž přestal rozsahem vyhovovat, byla proto obcí vykoupena okolní půda a hřbitov byl značně rozšířen. Kaple uvnitř hřbitova sloužila jako márnice. Byly v ní umístěny dvě dřevěné sochy v životní velikosti - socha sv. Václava a sv. Víta.

Roku 1860 odkoupil panství Leopold Toskánský, ten v r. 1870 zemřel a dědicem se stal arcivévoda Ludvík Salvator, za kterého celé panství (brandýský zámek, Přerov nad Labem aj.) vzkvétalo. Již v r. 1875 J. V. Prášek píše: "Dřevčice náleží k nejvýstavnějším a nejvzdělanějším obcím okresu."

V obci se prokazatelně (tj. dle písemných záznamů) vyučovalo již v r. 1803, ale je jisté, že vyučování probíhalo již dlouho před tímto datem. Původní škola byla umístěna při staré faře v těsném sousedství kostela, přežila proto i zničující požár v r. 1809.

V roce 1883 byla založena a zřízena nová provizorní dvoutřídní škola, která se přestěhovala do nově postavené budovy v r. 1887. Škola je od té doby neustále v provozu, neohrozilo ji ani uzavírání malých škol v okolí. Dnes má dvě třídy obecné školy (ročníky 1.-5.). Kapacita školy je asi 50 dětí. K budově je zezadu přistavěna mateřská školka. Školní jídelna vaří i pro místní důchodce.
 

DĚJINY 20. STOLETÍ
Obce se samozřejmě dotkly i obě světové války. Mnoho mužů ve válce padlo. Byly i historické škody - v r. 1917 byly, kromě jiného, zrekvírovány dva starobylé zvony ze zvonice, ty se však po válce naštěstí vrátily zpět.

Kulturní život v obci byl v období mezi první a druhou světovou válkou velmi bohatý, kulturního dění se účastnili Sokolové, Baráčníci, Hasiči a Sportovní klub. Sokolové pořádali veřejná vystoupení, pravidelná cvičení, zájezdy po vlasti i do zahraničí. V r. 1927 měla obec sokolská činných 93 členů (59 mužů a 34 žen). Společně s baráčníky a hasiči sehráli mnoho divadelních vystoupení. 
Obecní knihovna byla založena v r. 1920. Do svého fondu zahrnula i původní hasičskou knihovnu založenou v r. 1905.

V r. 1926 byla obec elektrifikována, elektrické žárovky se poprvé rozzářily v domech 1. listopadu 1926.
Roku 1950 byl zřízen místní rozhlas, dokončena stavba hasičského domu, byl vybudován park a hřiště u školy, byla zřízena krytá čekárna u autobusové zastávky. Mimochodem - pravidelná doprava s Prahou byla zahájena 25. září 1920.
V r. 1958 byla otevřena prodejna Jednoty, v pozdějším období byly upraveny chodníky a vyasfaltována silnice.

Dřevčice narozdíl od ostatních obcí v okolí nestagnovaly ani v období budování tzv. rozvinuté socialistické společnosti. Jako jedna z mála obcí v okrese Praha-východ a vlastně i celé republice zahájila již v roce 1980 stavbu čistící stanice odpadních vod, kterou dokončila společně s kanalizací v r. 1986.

Jméno Dřevčice = ves lidí "Dřevcových".
Staročeské dřěvce bylo demin. od dřěvo "Baum, Holz" a znamenalo též dřevěnou násadu při zbrani (Schaft) a synekdochicky zbraň tu samu, na příklad jezdecké dřevce, "božie dřěvce" (vulg. dřevec) "Stabwurz".